Křesťan - motorkář.

Křesťan – motorkář ! To není přelud, ale vzácný zjev, se kterým se můžeme setkat i v naší ateistické společnosti. Poměrně často slýchávám otázku: „Je to vůbec možné? Může se stát věřící člověk motorkářem ?  A co členství v motorkářských klubech ?“ Pokud chceme získat odpověď, měli bychom si vyjasnit pojmy a „podívat se na zoubek“ těm, kteří usedají za řídítka motocyklů. Není motorkář jako motorkář.

Mnoho lidí považuje za správné motorkáře drsné potetované chlapíky v „kůži“, kteří neuznávají žádnou autoritu, pořádají divoké mejdany, poslouchají tu nejtvrdší hudbu, vyvolávají rvačky a děvčata střídají častěji než své ponožky. Tento motorkářský vzor vyhovuje lidem, kteří preferují volný a ničím nevázaný životní styl.

K motorkářům se hlásí také samozvaní „kaskadéři“ ( mylně označovaní jako „dárci orgánů“), kteří kličkují mezi auty, křižovatky projíždí zásadně po zadním kole a bez jakýchkoli skrupulí překračují trojnásobek povolené  rychlosti v obcích. Jejich drogou je adrenalin a motocykl se stává prostředkem jak ho pořádně rozproudit.. Žasnu - ale nikoliv nad jejich hbitostí a řidičským uměním, ale na spíš nad jejich nezodpovědností a naprostou absencí pudu sebezáchovy.

Mezi motorkáři se občas najdou lidé, kteří se snaží demonstrovat svoji zámožnost a společenskou prestiž . Já na to prostě mám! Dostatek finančních prostředků je vede k tomu, aby si pořizovali jen ty nejdražší, nejsilnější a nejrychlejší stroje. Minimum zkušeností může mít pro ně i pro jejich okolí katastrofální následky. Ti šťastnější ( pokud přežijí ) se po čase začnou nudit a svoji drahou hračku odloží do nějakého motobazaru.

Některé motorkářské kluby vyznávají a nebo alespoň napodobují divoký životní styl proslulých amerických gangů. Jejich názory, používané symboly a pořádané akce obsahují prvky, které přinejmenším nejsou v plném souladu s křesťanskými zásadami. Jako rodič a otec bych nemohl souhlasit s tím, aby můj syn trávil volný čas v podobně smýšlející partě ( totéž by platilo o dceři ). Jako kněz bych se vší vážností připomněl, že za členství v podobných skupinách se většinou draze platí zradou vysokých ideálů, odmítnutím duchovních hodnot, zapíráním a nebo i ztrátou víry. Každému, kdo chce vyrazit na silnici v sedle silného stroje ( a zvláště mladému křesťanovi) bych chtěl položit několik otázek :

• Budeš mít motorku jenom proto, abys ukazoval jaký jsi pracháč?
• Chceš se chlubit, jak je tvůj tatínek bohatý ?
• Chceš být motorkářem, aby ses mohl jen vyřádit a měl důvod „vyhodit si z kopýtka“ ?
• Musíš se stále jen předvádět a machrovat ?
• Je pro tebe motorka jenom zdrojem adrenalinového opojení ?

Máš –li před sebou jen takové cíle, pak se jako věřící člověk opravdu nemůžeš stát motorkářem.

Naštěstí jsou kolem nás ještě lidé, kteří podlehli kouzlu jedné stopy a jízda je pro ně opravdovým a neopakovatelným zážitkem. Mají prostě rádi motorky a všechno co k nim patří. Umí „za to pořádně vzít“ (třeba na závodním okruhu ) ale v klidu zastaví u přechodu, po kterém se právě  belhá stařenka o francouzských holích. Mezi těmito motorkáři ( není jich zase tak málo ) může nalézt své místo i křesťan.Existují i jiné kluby motorkářů. Jejich členové se často setkávají na různých oslavách; pořádají soutěže, setkání i oblíbené „grilovačky“ a používají obvyklé motorkářské  rekvizity související s druhém či typem motocyklu. Například borec na chopperu, oblečený do černé kožené bundy s cvočky a třásněmi je ve skutečnosti velmi zdvořilý a zásadový člověk. Z frajera na supersportu se nakonec vyklube slušný úředník, podnikatel nebo řemeslník. Některé motorkáře spojuje touha po dálkách a proto se společně vydávají na dlouhé výlety. Pro jiné se stává pojítkem značka jejich strojů a výměna zkušeností s jejich úpravami. Příznivci starých motocyklů nacházejí své místo v tzv. veterán klubech. Stejně se sdružují amatérští závodníci a své sportovní náčiní používají jen tam, kde je to možné -  na uzavřené dráze či okruhu. A nakonec existují motorkářské kluby, které se zcela otevřeně hlásí ke křesťanským hodnotám. Jejich málo, ale existují. Jak vidno, i křesťan může být motorkářem.

Křesťanů - motorkářů a zejména těch mladých, není mnoho. Z celé řady důvodů bych vyzdvihnul jednom jeden a to velmi prostý. Naše křesťanské rodiny jsou ( díky Bohu ! ) poměrně početné. Je nasnadě, že taková rodina s více dětmi si nemůže dovolit investovat peníze do nákupu ojeté motorky (o nové ani nemluvím).  Přesto i mezi křesťanskou mládeží mohou být chlapci ( a možná dokonce i děvčata), kteří mají motorku a hledají přátele s podobnou zálibou. Nějakou tu „spřízněnu duši“ by mohli objevit i SIGNÁLECH. Snad v každé diecézi se najde alespoň jeden kněz, který jim v tomto směru může poradit, protože sám na motocyklu jezdí a je kontaktu s různými skupinami motorkářů.

Všem přeji nalezli dobré, slušné, stejně smýšlející a pokud možno i věřící kamarády a motorkáře